Každý má svůj příbeh

Na sklonku minulého roku kontaktovala sociální pracovnici Hospice sv. Víta manželka pana Karla. Ta jí poskytla základní informace o službách hospice a nabídla osobní návštěvu.

Manželka chtěla svému muži zajistit co nejpříjemnější prostředí. Pan Karel však domácí hospicovou péči zprvu odmítl, a to i přes jeho vážný zdravotní stav a velké bolesti. Den před Vánocemi volal do hospice sám pan Karel. Byl by rád, kdyby za ním přijel lékař a zdravotní sestra, protože se mu přitížilo. Na Vánoce se velmi těšil a chtěl je tradičně strávit doma se svojí ženou, dcerami a maminkou.

Hospic pana Karla přijal do péče. Lékař mu nasadil lineární dávkovač léků, který mu velmi pomohl zejména od bolesti. Zdravotní sestry pak s rodinou trávily prakticky celé Vánoce. Pan Karel byl šťastný, že si mohl společné chvíle s rodinou užít bez bolestí.

Pan Karel byl gentleman do poslední chvíle. Na závěr každé návštěvy, i když se mu už špatně chodilo, doprovázel sestřičky z patra jejich rodinného domu až k brance. Den před úmrtím už ze schodů nemohl sejít. Sestřička však věděla, jak mu na tom záleží, a tak mu vřele poděkovala s tím, že to dneska zvládne dolů sama.

Pan Karel zemřel těsně před koncem roku. Za přítomnosti milované a pečující rodiny, klidně, bez bolesti, důstojně.

Obava z konce života je přirozená. Proto se pracovního domácích hospiců zaměřují především na to, aby nemocný mohl dožít své poslední dny co nejkvalitněji, bez bolesti a dalších symptomů, které jeho onemocnění přináší.

Pozn.: Jméno pacienta bylo změněno.

Moje maminka byla ročník 1946, vitální, štíhlá, sportovní žena. Posledních 5 let trpěla onkologickým onemocněním krve. Byla ve výborné péči plzeňské onkologie ve Fakultní nemocnici. Prošla několika chemoterapiemi a několika alternativními léčbami. Vždy se poté hodně zlepšila. Před 2 měsíci se vzchopila, šla do bazénu, byla velmi vitální, neměla žádné příznaky, které by naznačovaly, že by mělo dojít k brzkému skonu.

Tři dny na to volá sestra: „Přijď se rozloučit, je to špatné, mamka leží, přestala přijímat potravu, je to hodně špatné“.

Co dělat? Nevíme. Vlastně vůbec nevíme, co dělat. Volali jsme doktorovi, který nám řekl, že samozřejmě můžeme přijet, ale pro maminku již nemohou nic dělat. Maminka měla obrovské bolesti zad, popraskaly jí žebra, ležení tedy bylo velmi bolestivé. Vyžadovala nepřetržitou péči. Pochopili jsme, že se blíží závěr jejího života. Nikdo nám ale neuměl říct, jak dlouho to bude trvat. Maminka celý život říkala, že nechce umřít v léčebně nebo v nemocnici. Prožívali jsme velkou bezmoc.

Pak přišel nápad oslovit mobilní hospic LADARA. Ten odvedl velmi profesionální práci. Podpořili nás v tom, že maminka může dožít v domácím prostředí, tak, jak si to přála. Dopodrobna nám popsali, co dělat. Velmi nás tím uklidnili.

V pondělí ráno napojili pracovníci domácího hospice maminku na přístroje a nastavili medikaci tak, aby neměla bolesti. To pro nás bylo to nejdůležitější, Hlavně, aby netrpěla. Aby důstojně dožila. Vysvětlili nám, jak se k mamince chovat, jak o ni pečovat, aby ji to nebolelo. V tu chvíli jsme měli jistotu, že vedle sebe máme někoho, kdo nám pomůže.

V úterý maminka zemřela. Děkujeme, že nám LADARA ukázala cestu, jak to udělat klidně, důstojně a pro maminku bezbolestně. Zůstala v rodinném kruhu až do poslední chvíle. Jsme za to na sebe hrdí.

Pro pečující je důležité, aby je někdo ujistil v tom, že se dokáží o svého blízkého postarat v domácím prostředí až do konce života.

Pozn.: Příběh je volně odvyprávěný dle svědectví Miloše Klímy.

Peťka devět roků statečně čelila onkologickému onemocnění. „Bylo pro nás naprosto samozřejmé, že naše dcera – náš statečný Fénix a bojovník – bude do své poslední chvíle doma s námi a my s ní,“ vzpomíná rodina. Peťka své poslední dny strávila se svými rodiči, bratry a obklopena nejbližšími. Pohřeb měla v den svých třicátých narozenin.

Peťka se léčila v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Když bylo zřejmé, že její nemoc je nevyléčitelná, postarali se lékaři o hladké předání do domácí péče hustopečského hospicu Girasole. „Nepřemýšleli jsme o tom, jak to uděláme, jestli to půjde, jaké to bude. My i Peťka jsme měli jasno, kde a s kým toto poslední vyprovození proběhne,” vzpomínají její rodiče Libka a Jirka Kolesíkovi na jaro 2021. Domácí hospic začal okamžitě s nepřetržitou lékařskou péčí. Rodině poskytoval také psychosociální podporu a radil i s finanční situací.

V těch dnech byla ještě Peťka zdánlivě energická a čile komunikující skvělá slečna. Nerada dělala lidem starosti a pokud měla alespoň trošku sil, rozdávala úsměv a žádala jen velmi málo. Naděje, že ještě jednou uvidí moře, jí jistě přidala několik vzácných dní života. Její sen pomáhal zprostředkovat také domácí hospic, ale její zdravotní stav se natolik zhoršoval, že cesta již nebyla možná.

Péče hospice Girasole neskončila, ani když Peťka zemřela. Zaměstnanci poskytovali podporu jejím blízkým i nadále. „Jsme nesmírně vděční za návštěvy děvčat a jejich podporu i po odchodu naší dcery. Každému, kdo se stejně jako my, chce v posledních chvílích postarat o své blízké doma a v kruhu rodiny, bychom tak chtěli vzkázat: Ano, jde to. Nedejte se nikým a ničím odradit. Víme, že je to nenahraditelně důležité pro každého, kdo odchází. Řekla nám to i naše umírají dcera. Chtěla být prostě s námi, doma.”

Peťka si přála odejít doma. Přála si odejít obklopena těmi nejbližšími. Přála si odejít ve spánku. Jedním z jejich posledních přání také bylo, aby její blízcí nebyli po její smrti nešťastní, ale aby ještě jednou, naposled, udělali takovou párty, jakou měla ona sama ráda. Oslavu života. Protože život je potřeba pořádně oslavovat.

Odchod mladého člověka nebo dítěte je pro rodinu velkou zatěžkávací zkouškou. Pro rodinu je tak důležitá takzvaná pozůstalostní péče. Často totiž nastanou nejtěžší chvíle až po odchodu milovaného blízkého.

Naše maminka absolvovala v létě a na podzim 2020 protonovou terapii. Zdálo se, že její nemoc je pod kontrolou. Proto jsem znervózněl, když jsem na začátku roku 2021 vezl maminku na vyšetření průchodnosti střev do Karlína.. Zpráva byla nicméně optimistická, stejně jako organizace maminčiny operace v březnu 2021. Na tuto dobu jsme se sourozenci řešili jak se postarat o tatínka s vaskulární demencí.

Výsledek operace a následný návrat maminky o více než týden později oproti předpokladům, pak dal situaci zcela jiný rámec. Prognóza života v horizontu měsíců nastolila otázku: Jak dál? Sešli jsme se se všichni sourozenci (jsme tři bratři a sestra) a dohodli se, že bychom chtěli, aby byla maminka co možné nejdéle doma. Bratři prověřili možnosti a navrhli a zajistili domácí hospicovou péči (v našem případě Most k domovu), stejně i zapůjčení polohovací postele. Zároveň jsme se dohodli na službách, ve kterých jsme se střídali – bratři vykryli pondělky až pátky odpoledne, se sestrou jsme si střídali víkendy.

Pocity se v průběhu těch čtyř měsíců střídaly: od zděšení a zmatku přes obavu ze zvládnutí péče přes jistou monotónnost způsobenou zaměřením na tatínka (vaskulární demence) po nahlédnutí chmurné jistoty – viditelný růst nádoru a související slábnutí maminky dávalo jednoznačný výsledek ohledně vzdálenosti okamžiku smrti.

Během celé doby nás provázela sestra, paní Alice Amauwah z Mostu k domovu. První, co mi při vzpomínce na ni vytane na mysli, je ochota, se kterou se starala o maminku a její vyrovnaný a empatický přístup k nám všem. To zůstává víc než vzpomínky, jak mi nešlo polohování a jiná péče. Přesto asi nejvíce jsme její pomoc vnímali v okamžiku maminčina zesnutí: po předchozí dohodě přijela ještě v noci – okolo druhé hodiny – a pomohla maminku připravit; stokrát jsem se mohl připravovat, když došlo na lámání chleba, byl jsem marný.

Jakkoliv nyní, stejně jako 7. 7. 2021 (den, kdy maminka zemřela) pláči, jsem především vděčný za to, že jsme mohli nakonec mamince posloužit do smrti tam, kde byla doma. Jistě, byly to náročné měsíce, ale maminčin odchod byl vše jiné než tragický. Ano, byl bolestný, ale byli jsme v podstatě do poslední chvíle spolu. Protože maminka vědomě nechtěla tišící prostředky, byl také do jisté míry triumfální, protože: „Smrti, kde je tvůj bodec?“

Nebýt této mobilní hospicové péče, nebyli bychom schopni maminku doprovodit. Upřímné: Pán Bůh zaplať!

Pavel Miškovský